Divadlo

DIVADLO

Dunění bubnů a rytmické ostré výkřiky znenadání utichly. Zagharch se ani nenamáhal zvednout se. Jen automaticky vytrhl spodní nejkratší chapadlo ze zdířky slotu a poslepu jím šlehl po horní straně dotykové desky, pod kterou se nacházel. Přitom ani na vteřinku nepřerušil souhru ostatních chapadel připojených k čipům v odkrytém panelu pod ovládacím pultem. Zazněly ale stěží jen dvě slova a hudba opět utichla.
„K čertu,“ zavrčel Zagharch a zachytil se rukou okraje palubní desky, aby se vytáhl ven. Jak zvedl hlavu z podlahy, jeho oči rozpoznaly pevné vojenské boty. „Tos vypnul ty?“ nadhodil a zůstal ležet. Přejel očima rozložení svých chapadel, uložil svou dosavadní práci, a pak je začal po jednom odpojovat. Modré linky biosítě z yakrinu, kterými byly protkané, postupně pohasínaly.
„Bylo to moc nahlas,“ pronesl host.
„Mohl jsi to jen ztlumit,“ poznamenal Zagharch.
„To je lidská hudba?“
„Ruslana,“ přikývl Zagharch, když se posadil. „Asi to jediný, co se mi líbí. Zatím.“ Sjel pohledem vojáka před sebou od paty až k hlavě a hvízdl. Černý kolos se tyčil do úctyhodné výšky, až bylo s podivem, že hlavou nenaráží do stropu lodi. Bodec ocasu s unikátním yakrinovým rýhováním nehybně visící u kotníků a ostré modré oči mu okamžitě prozradily, koho má před sebou. „Ichkerat Zekh´dharogh osobně,“ vydechl ohromeně a zvedl se. Prvorozený voják šestnácté generace, syn samotné královny, nejnovější model geneticky upravovaných vojáků, schopný přežít v otevřeném vesmíru, dodal ještě v duchu. Oprášil ruce o kolena, protože pracovní opasek se spoustou nezbytností mu sahal až do půli stehen, a nastavil dlaň.
„Zagharch, inženýr deváté generace,“ konstatoval Ichkerat suše, ale v jeho hlase bylo cítit opovržení. I pozdrav opětoval jaksi zbrkle a neurčitě.
„Tak mé prosby byly konečně vyslyšeny?“
„Nesouhlasím s tím,“ potřásl Ichkerat hlavou a očima začal přejíždět po okolí. „Ale očividně je to jediný způsob, jak se posunout dál.“
„Nesouhlasíš s čím?“
„Už řekla dost. Zničení naší sondy byla nehoda. Jejich loď měla poruchu, pokusili se o záchranu a omylem se dostali sem. Tečka. Konec příběhu.“
„Jasně,“ přikývl Zagharch. „A až to příště zopakuje jejich válečná loď, také nám řeknou – sory, to byla nehoda, stav nouze, ale když už jsme tady –.“
Ichkerat s odfrknutím šlehl ocasem. „Krást jejich technologii před tím, než zahájíme mírovou diplomacii, nás není hodno. Ať už jsou tvoje důvody jakékoli.“
„Moje důvody?“ potřásl hlavou Zagharch. „Tak to promiň. Já se sem od lidských hranic netáhl v téhle plečce šest týdnů jen proto, abych si dokázal, že je opravená. To byl nápad Jejího veličenstva.“
„Mé matky?“ zarazil se Ichkerat překvapeně.
„Alespoň tak mi to řekli,“ pokrčil rameny Zagharch. „Osobně by se se mnou asi neobtěžovala. Ostatně kdyby vůbec někoho zajímal můj názor, řekl bych jen jedno: tahle loď skákat neumí.“
Ichkerat se rozhlédl. „A je to ta stejná loď?“
„Stejná těžko. Kousky toho, co po nich zbylo, ještě stále vysbírávají cvičenci z prstence okolo Hratcha. Ale stěží to ještě někdy někdo dá dohromady. Z těch několika lidských lodí, které máme k dispozici a které by šly opravit, se tahle nejvíc podobá tomu, co zachytily tvoje senzory. Ale návod pro použití mi spolu s tímto vrakem kupodivu nedodali.“ Zagharch se obrátil k ovládacímu pultu a přiložil chapadla na dotykové displeje. Vzduch se naplnil jemnou září a vrněním, jak se svou myslí připojil k lodi a znovu zkoumal veškeré její nastavení a funkční systémy. „Jestli to tu někde je, je to sakra dobře zakódované. Ostatně moje jazyková výbava není zrovna perfektní,“ pokračoval v monologu, protože voják mlčel. „Skok prostorem,“ potřásl pochybovačně hlavou a prsty zabloudil k vousům na tváři. „Malá červí díra? To neumí ani naše lodě. Jak by to mohla dokázat tahle primitivní plechovka?“
Ichkerat pokrčil rameny.
„Jen ona jediná to ví,“ zakončil to inženýr.
„Možná je jediná. Ale je taky unavená. Tohle všechno trvá už moc dlouho.“
„Nezdržím vás,“ pokusil se Zagharch o smířlivý tón. Chapadla nechal sklouznout z ramen na záda a současně překontroloval svůj opasek a obsazené zdířky na pracovní kazajce, jestli mu nic nechybí. „V podstatě je Titanik připraven. Je tu umělá gravitace, motor šlape jak hodinky, zásobník energie pro pohon je taky plný. I tvorba lidského vzduchu – stačí jen pořádně vyvětrat,“ poukázal na příslušné části ovládací desky, kde bylo vše zobrazeno. A pak se zadíval do Ichkeratovy tvrdé tváře.
„Vysvětlíš jí to sám,“ oznámil mu Ichkerat.
„Co?“
„Už mám po krk těch lží, vytáček a planých slibů,“ Ichkerat zamířil ke dveřím. „Vzkazy už nedoručuju. Otázky, jejichž smysl mi zcela uniká, nepokládám. Chceš něco? Jdi a promluv s ní sám.“ Sklonil hlavu, aby prošel do přetlakové komory, a ladně jako kočka seskočil.
Zagharch zůstal překvapeně stát nahoře. „A kdy s ní můžu mluvit?“
„Nejlépe hned,“ zavrčel Ichkerat a na chvíli se zastavil, jako by se chtěl pokochat pohledem na neobratného inženýra trapně slézajícího po schůdkách. Jenomže skoky a pády nedělaly jeho citlivým chapadlům zrovna dobře. Nehledě na to, že co bylo pro dobře rostlého a cvičeného vojáka malé převýšení, mohlo pro inženýra znamenat přinejmenším vyvrtnutý kotník.
„Hned? Jako teď?“
Ichkerat natáhl krok spletí chodeb vesmírné základny. „Klidně zítra, jestli máš strach, ale přesně za týden odlétáme.“
„Co když nebude chtít spolupracovat?“
„To není můj problém.“
  „Můžu použít nátlak, abych ji přesvědčil?“
Ichkerat se zarazil. Jeho ledové oči se zabodly do Zagharcha pohledem plným opovržení. Znechuceně ohrnul rty, až inženýra zamrazilo v zádech. „Dělej si, co chceš,“ pronesl nakonec a opět se vydal dál, „ale počítej s tím, že zasáhnu, jestli se mi to nebude líbit.“
„Dáváš mi týden, to není zrovna moc. Ale musím tě upozornit, že bez úspěšného pokusu, nebo důkazu ti nikdo nedovolí–.“
Ichkerat hbitě zachytil ve vzduchu jedno ze Zagharchových chapadel, které mu při ostrém tempu poskakovaly po zádech. „To poslední, co mi stojí v cestě, jsi ty. Odletíme, ať už budou mít ty tvoje serepetičky své výsledky nebo ne,“ zarazil jeho námitku s vyceněnými zuby. „A jestli se jí jen zkřiví vlas při tom tvém pokusu, budeš si muset nechat narůst novou parádu.“
Zagharch polkl a potlačil slzy. Ichkeratův stisk byl tvrdý. Naštěstí se voják během následující vteřiny otočil a vyrazil dál. Zřejmě směrem ke své přepychové kajutě, kde lidská bytost přebývala.
„Před chvílí jí skončila výuka jazyka,“ konstatoval po chvíli Ichkerat tiše, jako by se mezi nimi vůbec nic nestalo. „Rozumí dost, aby ti dokázala odpovídat sama. Vrátím se za hodinu.“
„Mám počkat, abys ji převzal?“ zeptal se Zagharch.
„Samozřejmě. Nesmí být ani vteřinu sama.“
„Může být nějak nebezpečná?“ napadalo ještě Zagharcha, když se zastavili přede dveřmi.
„Lidé jsou v podstatě neškodní,“ prohodil Ichkerat.
„Prý se tě pokusila zabít,“ namítl Zagharch a Ichkerat se zasmál, což nebylo právě to, co chtěl Zagharch slyšet.
„Jmenuje se Erin,“ pronesl Ichkerat a odemkl dveře.
„Já vím.“ Jméno lidské astronautky, kterou Ichkerat zachránil z lidské lodě chvíli před její explozí, prolétlo vojenskými základnami ještě dříve, než ji na jednu z nich přivezl. A jen pár minut nato se média předháněla ve vymýšlení nejdivočejších scénářů stojících za zničením hraniční sondy, včetně invaze. Královnino ujištění, že lidský host je impulsem k zahájení diplomatických styků s lidmi, na tom příliš mnoho nezměnilo.
Zagharch se nechal provést vstupní chodbou k obývacímu pokoji. Ještě před pár minutami by závistivě tajil dech při pohledu na vybavení a pohodlí, kterým pokoj prvorozeného vojáka šestnácté generace oplýval. Teď měl ale nohy jako z olova a stažený krk.
„Skvěle,“ ozval se ženský hlas. „Tak zase zítra, Erin.“
Zagharch se pokusil nahlédnout Ichkeratovi přes svalnaté paže. Satchrua, starší koordinátorka, která byla proslulá svým zájmem o lidskou rasu, vtiskla svou dlaň do Erininy a naklonila se blíž, až se jejich ramena dotkla. Její tváří prokmitl vlídný úsměv, a pak byt rychle opustila.
Erin plaše pohlédla k Ichkeratovi, a pak se přesunula do vzdáleného kouta, kde měla u okna své křeslo. Okno se táhlo od země až ke stropu a za ním se rozprostíral vesmír v celé své kráse. Ani stopa po šedivé nevlídné základně.
„Ahoj, Erin,“ pozdravil Ichkerat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se obrátil k polici s několika dýchacími maskami a dal se do kontroly náplní.
„Ahoj.“
Lidský hlas byl mnohem výše položený a hrdelní hlásky příliš zpěvné, ale Zagharch nepochyboval, že si během pár vteřin zvykne. A když bude nejhůř, mohl by si zprovoznit nějaký jednoduchý překladač. Přiměl se sklouznout očima z cizí bytosti ke stolu, na kterém zůstala ležet dětská čítanka. Ta určitě obsahuje základní slabiky, napadlo ho a on se pro sebe usmál.
„Musím jít zařídit náš odlet,“ vysvětlil stručně Ichkerat, aniž by se na ni podíval. Mluvil na ni pomalu, asi aby rozuměla. „Tohle je Zagharch.“
„Zagchr,“ pokusila se Erin jméno zopakovat.
„Je to inženýr,“ Ichkerat hrábl rukou za Zagharchova záda a hrubě předvedl Erin jeho chapadla s yakrinovou biosítí, která se ve světlech pokoje modře zaleskla.
Zagharch výhružně zavrčel.
„Potřebuje se zeptat na nějaké technické věci,“ ignoroval ho voják.
„Rozumím,“ přikývla Erin, ale ze svého místa se nehnula. Zagharchovi stěží věnovala letmý pohled.
„Vrátím se za hodinu,“ zakončil to Ichkerat a na polici nad maskami nastavil odpočet. „Kdyby něco, víš, co máš dělat,“ poukázal na svůj aktivní nátepník, přejel tvrdým pohledem Zagharcha a opustil svůj byt.
Zagharch si povzdechl. Byl jenom inženýr. Rozuměl víc elektřině, magnetickým vlnám a jiným okem neviditelným jevům než vztahům, ale tady to nebylo v pořádku. Po stanici se nesly báchorky o tom, jaké divoké orgie naplňují Ichkeratovu kajutu v noci. A oni si zatím stěží pohlédli do očí. Zagharch potřásl hlavou, až kovová výbava v jeho chapadlech zacinkala. Proboha, vždyť ona je tak drobná, možná dokonce ještě o půl hlavy menší než on. Jak by mohl takový obr jako Ichkerat...?
„Tak?“ přerušila jeho myšlenky Erin, až sebou trhl.
„Zagharch,“ připomenul jí svoje jméno. Ani netušil, proč z něj vypadlo právě tohle.
Otočila se a zabodla do něj své zvláštní oči.
„Můžeš mi říkat Zag,“ pokusil se to nějak zachránit.
„Řekla jsem to špatně, když tě Ichkerat představoval?“
V polovině některých slov jako by se jí hlas zadrhl v krku, takže to znělo jako dvě slova namísto jednoho, ale i na to se dalo zvyknout. Nicméně na to, že tu byla jen pár měsíců, mluvila skvěle.
„Snad jsem neřekla něco nevhodného?“
„Ne. Vůbec ne,“ potřásl rychle hlavou.
Mlčky se na něj dívala a čekala.
„Jak se máš?“ napadlo Zagharcha.
Svraštila obočí. Když by si odmyslel pár detailů, byla vlastně jako jejich ženy ze zdravé populace. Populace nedotčené genetickými mutacemi. „Ptáš se, jak se mám?“
Nějak se začít musí, pomyslel si a přikývl. Pohled na ni mu, kdo ví proč, přinášel vzpomínky na Kirghu. Škoda, že to mezi nimi tak blbě skončilo.
„Tohle není další výslech?“ znejistěla a otočila se k němu celým tělem. „Ty chceš vážně vědět, jak se mám?“
Zagharch nejistě přešlápl: „Hádám, že se tě na tohle už dlouho nikdo nezeptal,“ pokusil se ze sebe vydolovat úsměv. Má na to týden, jedna hodina nezávazné konverzace ho nezabije. Kdyby jen trochu víc času věnoval Kirghě, taky by to teď bylo možná všechno jinak. Ženské jsou křehké, napadlo ho a technická témata zatlačil někam do pozadí. Ostatně Ichkerat denní limit pro konverzaci nestanovil. Prolomí ledy a pracovat můžou později, až se trochu připraví.
„To máš pravdu,“ přiznala. „Nezeptal. Nikoho to tady nezajímá.“
„Ani Ichkerata?“
Věnovala mu dlouhý pohled, jako by nerozuměla. „Toho ze všech nejméně,“ sklonila hlavu vzápětí. „Jestli dýchám, to je jeho jediná starost.“
„Je to voják,“ pokusil se Zagharch o omluvu. Nebo chlap, pokračoval v duchu sám pro sebe. Asi nejde jen o povolání. I on sám tenkrát ignoroval ty podstatné věci.
„A ty jsi – inženýr? Pamatuju si to dobře?“
Zagharch přikývl.
„To znamená co? Vypadáš jako čistý šatchran.“
Zagharch pohodil hlavou a nechal svoje chapadla sklouznout přes ramena na hrudník. „Genetické změny jsou minimální v porovnání s Ichkeratem,“ pronesl a mimoděk sevřel mezi prsty prostřední chapadlo. Bylo na něm několik kroužků, kterými se dalo otáčet, a ve světlech pokoje to vyvolalo duhový světlený rej.
Erin se zvedla a zvědavě k němu zamířila.
„Jen sedm přizpůsobivých chapadel,“ pokračoval Zagharch. Očima sledoval její tvář, jestli mu rozumí.
„Co to umí?“ zeptala se a pomalu ho obešla. Pootočil hlavu, aby ji neztratil z dohledu. Co když ho zezadu praští? Klouzala pohledem od týlu s nejtenčími chapadly dolů po páteři až do půli zad, odkud rostlo to nejtlustší.
„Dokáží přijmout yakrinové implantáty.“
„Yakrin je ten váš super kov, co má Ichkerat na ocase?“
„Přesně,“ potvrdil jí. „Tohle je ale ještě jemnější. Tvoří biosíť asi ve třetině mého těla. Zjednodušeně řečeno moje mysl komunikuje s technikou.“ Otáčel chapadlem, aby mohla sledovat linky, symboly a sloty pro externí připojení, které se vinuly po celé jeho délce.
„Můžu se toho dotknout?“
Polkl a zalapal po dechu. Tohle bylo sakra osobní a nezdvořilé, ale na rozdíl od Ichkerata se alespoň zeptala. Přikývl a nabídl jí to, co právě držel v ruce.
Vzala ho jemně jako nějaký poklad a prsty začala zkoumat hebkou kůži a rozehřátý kov. Sjel pohledem zpět k její tváři. Oči měla zarudlé jako od pláče a pod nimi těžké vaky z nevyspání. Hluboké otlaky na tvářích od dýchací masky, kterou neodkládala ani v noci. Jak vůbec mohl jen pomyslet na to, že by použil nátlak? Zjevně jen život v tomhle pro ni nehostinném prostředí musí být utrpení.
„Proč ti nedají nosní filtr?“ napadlo ho.
Pokrčila rameny a zvedla k němu oči. „Co to má být?“
První diplomatka a takhle s ní zacházejí, pomyslel si a najednou mu došlo, proč byl Ichkerat tak podrážděný.
„Jako tvoje dýchací maska, ale mnohem menší. Jen se vmáčkne do nosních dírek,“ ukazoval jí na své tváři. „Zařídím to,“ navrhl, a pak mu došlo, že jeden má při sobě, kdyby musel proběhnout vnitřní část doků, kde nebyl právě vyvážený vzduch. Zapátral po kapsách. Několik věciček se přitom uvolnilo z jeho přeplněného opasku a on je pohotově zachytil chapadly a vtiskl zpět na místo, nebo jinam. Vykouzlilo jí to na tváři první úsměv.
Konečně ten filtr našel a podržel jí ho před očima. Pak pozvedl svá chapadla: „Teď se tě dotknu. Můžu?“
O krok ustoupila.
„Tedy ne tebe, jen tvé masky,“ vysvětloval. „Tady mám malé skenery. Přeměřím ti nos a nosní dírky. Podle toho pak upravím velikost, aby to nepadalo, ani netlačilo.“
Váhavě přikývla a nechala jeho chapadla opřít se o dýchací masku. Zagharchovi stačila vteřinka, a pak nechal drobný přístroj zmizet v chumlu kroutících se chapadel. Jen přivřel oči, jak se soustředil na správné pokyny, a bylo hotovo. „Chceš si ho vyzkoušet?“
Oči jí zazářily, když klubko rozvinul a nabídl jí seřízenou verzi. Zvedla věc z jeho chapadla a zblízka si ji prohlížela. „Já ale dýchám jiný vzduch,“ namítla.
„Zase tolik se od toho našeho neliší. Nepotřebuješ masku do otevřeného vesmíru, jen správnou filtraci.“
„Neměl by to nejdřív zkontrolovat Ichkerat?“
  „Do těchto jemných obvodů se se svým nářadím nedostane,“ zasmál se inženýr. „Mohu tě ujistit, že vím, jaký dýcháš vzduch, vždyť opravuju tvoji loď. Zkus si ho, všechno je nastaveno.“
„Opravuješ moji loď?“ překvapeně zamrkala.
Zagharch skousl rty. „Ne přesně tu tvoji, ale lidskou loď podobnou té tvojí,“ poopravil se rychle. Měl by vhodněji volit slova, protože ona vypadala, že víc než další výslech potřebuje docela obyčejnou společnost.
„Proč?“ přivřela oči podezřením a úsměv byl ten tam. „Ne, neříkej mi to. Jde pořád o tu sondu a vaše hranice. Proto jsi přece tady, že? Jen další otázky.“ Vtiskla dýchací filtr mezi jeho chapadla a odebrala se do svého křesla u okna. „Jenomže já nejsem technik,“ pokračovala, jakmile se zavrtala do červené deky. Byla jako malá beznohá kulička. „Ani inženýr. Nevím, jak to funguje.“
„Ale zadala jsi souřadnice,“ pronesl tiše. „Spustila jsi to.“
Upřela oči ven na hvězdy.
„Upřímně, já technik jsem a vašim lodím se věnuju v podstatě celý život. Ale i když je Titanik plně funkční, nevěřím, že dokáže sám sebe teleportovat miliony kilometrů daleko.“
„Titanik?“ ujistila se, že slyšela správně.
„Každá loď má své jméno.“
„Tak to jsi vybral opravdu dobře.“
„Je to slavná loď,“ projel prsty nejistě mezi chapadly. Napadlo ho, jestli pozná, kdy to myslí vážně a kdy žertuje. Slova za sebou skládá téměř bezchybně, ale dokáže používat správně i intonaci? „A dobře se to vyslovuje.“
„Co po mě vlastně chceš?“ obrátila znenadání list.
„Kdyby šlo jen o mě, tak nic. Snad možná jen osvětlení několika detailů na vašich lodích, jejichž smysl mi uniká. Ale to je jen moje osobní zvědavost.“
Povzdechla si.
Zagharch zmlkl a přehodil chapadla na záda. „Máš pravdu. Jsem tu kvůli té sondě.“ Sklouzl pohledem k odpočtu. „Naše domněnky jsou prosté. Při započnutí nebo ukončení skoku jistě vzniká určité vlnění, nebo světlo, jev nebo stopa, cokoli, co by naše senzory byly schopny zachytit a identifikovat. Pak by hraniční sonda mohla včas zareagovat a nárazu se vyhnout. Ztrátám na životech i majetku by tak šlo zabránit.“
Erin sklonila hlavu a promnula si unavené oči. Zdálo se, jako by si něco tiše šeptala.
„Mám to zopakovat?“ zeptal se Zagharch po chvíli.
„Ne. Já to chápu moc dobře. Chceš, abych šla do té tvé lodi, do toho Titaniku, a předvedla vám skok.“
Zagharch přikývl.
„Kam skočím, je vám asi úplně jedno,“ dodala po chvíli.
Není vůbec hloupá, došlo Zagharchovi. „Nebudeš doopravdy skákat. Stačí, když všechno nastavíš tak jako v ten den. Spustím to já ze vzdáleného připojení. Teoreticky se loď ocitne jen pár hodin od této základny.“
„A narazí do nové sondy, kterou jste tam už určitě umístili, ne? Pak budou ale škody na majetku dvojnásobné.“
Zagharch se zarazil a pro jistotu prolistoval pokyny, jestli něco nepřehlédl. Tak dalece to všechno ještě nepromýšlel. Ostatně stále žil v přesvědčení, že Titanik něco takového prostě nedokáže.
„K čemu vám je naše technologie, když jste technicky vzato dokonalejší bytosti?“ pronesla dřív, než se dostal ke kloudné reakci na předchozí poznámku.
„Pokud opravdu dokážete skákat prostorem, stáváte se pro nás potenciální hrozbou. Chceme se jen efektivně bránit nečekaným přepadením,“ přetlumočil jí něco z pokynů.
„Ale právě proto tu jsem. Abychom zahájili mírová jednání.“
„V tuto chvíli ale tví lidé nevědí, že žiješ a navazuješ s námi první kontakt. Skáčou prostorem, jak a kam se jim zlíbí. A každá minuta, kdy nejsme včas varováni naší hraniční sítí, nás vystavuje smrtelnému nebezpečí.“
„Tak za první: my ty skoky nepoužíváme pro běžnou přepravu. Je to nestabilní a nebezpečné. A za druhé: nevidím důvod, proč by lidé měli zájem na vás útočit. Ani netuší, že existujete.“
„Slyšela jsi o jakchtanoidech?“
Erin ztichla.
„Také jsme neměli ani ponětí, že existují. Ale přišli a zaútočili. Z ničeho nic. Bez varování.“
„My nejsme jakchtanoidi.“
„A taky nejsi lidská královna.“
„My nemáme – chm,“ Erin si odfrkla a povzdechla si. „No to je jedno.“
„Takže za svoje lidi nic odpřísáhnout nemůžeš,“ pokračoval. „Jsou to jen tvoje domněnky, tvoje osobní přesvědčení o tom, jací jste. Ti dole ale jen zřídka vědí, jaké šachy hrají ti nahoře. Já taky nejsem král. Jen jsem dostal rozkaz opravit vaši loď a dohlédnout na demonstraci. Ani jsem neměl možnost cokoli namítnout,“ nepustil ji Zagharch ke slovu. „Jaké rozkazy jste měli vy? Jaký byl cíl vašeho letu? Zatím jsi to nikomu neřekla. Takže jediné, co nás napadá je, že jsi první vlaštovka. Malý nenápadný průzkumník, test naší obrany, za nímž následuje hlavní voj. Tím víc podezřelý, že jsi přišla naprosto z jiného směru, než kde se obvykle pohybujete.“ Zagharch si povzdechl a potřásl hlavou. Tenhle rozhovor mu už začínal lézt na nervy. Proč ji má přesvědčovat právě on? O diplomacii neví naprosto nic. Je jenom obyčejný inženýr. Měl by jen opravit loď a sledovat ze vzdáleného můstku průběh pokusu, případně něco doopravit, nebo předvídat a zabránit kolizi. To je přece jeho práce.
Zagharch odložil do dlaně nosní filtr, který dosud ještě stále svíral chapadlem a zahleděl se na něj. Navzdory logickým argumentům a oprávněným obavám jí věřil. Jenomže jemu také od narození vtloukali do hlavy, že jsou mírumilovný národ, a přesto kdykoli narazili na jakchtanoidy, okamžitě je zničili. Dvanáct set let po útoku a nikdo se nepídí po tom, proč přišli.
Sklouzl pohledem k nevzhledným otlakům na jejím obličeji. Proč tohle sakra nikoho nezajímá? Vždyť je to jenom křehká žena. Jak by se cítila Kirgha sama mezi jejich vojáky na cizí základně? Technicky dokonalejší bytosti, ale pohostinnost jak z pravěku, napadlo ho. Jak vůbec k takovému slovnímu obratu přišla?
Pomalu se přikradl blíž.
„Vyzkoušej si to,“ zašeptal a ona se neochotně ohlédla. „Ta maska tě musí bolet.“
„Proč tě zajímá, co mě bolí?“
Pokrčil rameny. „Jsem inženýr. Opravuju věci. Vylepšuju je. Snažím se pomoct, když vím kde a jak.“
Nadechla se a stáhla si masku z tváře. Zaklonila hlavu, jako by ho vyzývala, aby to udělal on. Poklekl k ní, vtiskl jí kroužky do nosních dírek a upevnil na kůži z vnější strany nosu.
„Jen musíš za všech okolností dýchat nosem,“ připomenul jí.
S náznakem úsměvu přikývla.
„Na své lodi bys mohla dýchat volně. Dá se to tam nastavit,“ navrhl.
„Tam bys měl nosní filtr zase ty?“ Natáhla ruku, aby pohladila chapadlo, které se mu stáčelo přes rameno a po paži mířilo dolů k jejím stehnům.
Přikývl.
„Nebo Ichkerat?“
„Pch, tomu je asi krátkodobě jedno, co dýchá.“ S úsměvem sklouzl pohledem k symbolu, po kterém právě přejela prstem. Rozsvítil ho a vydoloval ze starší složky vhodný soubor. Jakmile se světýlka zvědavě dotkla podruhé, hudba spustila.
Překvapeně sebou trhla. A pak se zaposlouchala. „To je James Howkie?“ vydechla.
Zapátral v paměti. „Album z roku dva tisíce sto tři.“
„Kde jsi k tomu –? Aha, opravuješ naše lodě,“ pokývala hlavou vzápětí.
„Mám přes pět tisíc songů. Ještě jsem je ani všechny neslyšel.“
„Ty jsi vlastně takový kyborg,“ pronesla opatrně. „Napůl člověk – tedy šatchran – a napůl robot.“
„Možná,“ svraštil obočí. Musel by si někde stáhnout obsáhlejší lidskou encyklopedii, aby dokázal přesně porovnat definici kyborga s inženýrem deváté generace. Doposud se soustředil jen na lidský jazyk a lodní systémy.
„Bolelo to, když ti tu biosíť, nebo jak jsi to říkal, vkládali do těla?“
„Ne,“ potřásl hlavou. „Je to velmi pomalý proces řízeného prorůstání. Chapadlo i yakrinová síť vznikají společně.“
„A ty symboly, kroužky a – dírky?“
„Externí a poloexterní nástroje,“ upřesnil a ona to po něm několikrát zopakovala. „Určitě to nebolelo víc než tahle tvoje náušnice,“ naznačil, že by se dotkl jejího ucha, ale pak si to raději rozmyslel. „Štípne to. Někdy trochu krvácí. Ale chapadlo má obrovskou schopnost regenerace.“
Potřásla hlavou a pustila jeho chapadlo z prstů. A pak se zahleděla z okna ven na hvězdy. Rty se jí zachvěly, jak zašeptala několik slov z refrénu.
„Můžu pro tebe ještě něco vylepšit? Opravit?“
Pokrčila rameny. „Vrátit čas?“
Sjel ji pohledem inženýra od hlavy až k patě, pak se zvedl a rozhlédl se po pokoji. Nic ho nenapadalo a hodiny na poličce odpočítávaly poslední minutu.
„Mému elektronickému deníku došla baterie,“ ozvala se.
Otevřel ústa a zároveň trhl připravenými chapadly. Pak si to ale rychle rozmyslel a schoval ruce za záda. „Na vaší lodi je spousta mně neznámých krámů. Určitě tam bude i nabíječka.“
Neodpověděla.
„Mohlo by pro tebe být osvěžující strávit den na své lodi. Alespoň na chvíli ztratit z očí všechny šatchrany a tuhle šedivou základnu. A když ti slíbím, že tě nebudu obtěžovat technickými otázkami…?“
Za zády mu cvakly dveře kajuty. Ichkerat se vrátil, jak slíbil. Zagharchovi neuniklo, jak sebou trhla. A pak si přes záda přetáhla svoji červenou deku. Jako by se chtěla schovat, napadlo ho.
„Konec výslechu,“ ozval se drsný hlas od dveří.
Zagharch začal zvolna couvat. Přemýšlel, jestli to všechno k něčemu bylo. Ale zítra je taky den. Nebo večer až pohasnou světla Erin možná přece jen zatouží po známějším prostředí…
„Erin, kde máš dýchací masku?!“ zařval Ichkerat.
„Jen klid, má nosní filtr,“ zachytil jeho paži Zagharch dříve, než se kolos mohl vrhnout na tu drobnou bytost. „Taky tě to mohlo napadnout,“ poznamenal Zagharch vyčítavě. „Nebo sis těch šrámů na tváři nevšiml? Tu masku nemůže mít dvacet tři hodin denně.“
„Jak dlouho to vydrží?“
„Než dojde baterie,“ pokrčil rameny Zagharch.
„Takže mi obstaráš tucet čerstvých.“
„Stačí ti jeden náhradní a dobíjecí kostka.“
„Ať to tady mám ještě dnes,“ zavrčel Ichkerat a vytlačil Zagharcha z pokoje.
Dveře klaply. Ichkerat se ani neobtěžoval zeptat se na výsledek, nebo navrhnout nový termín setkání. Co když opravdu za týden odletí a Zagharch nebude mít, co předložit vedení? Sklonil hlavu a vydal se zpět k Titaniku.
Překvapivě zjistil, že je mu víc líto toho, že Erin už asi neuvidí. Než že by si dělal starosti s nesplněným rozkazem. Bylo mu to vlastně jedno. Když na to přijde, sepíše sto stránkový elaborát o tom, že lidské lodě skákat neumí. A co se stalo, mohla být ojedinělá anomálie způsobená neznámou a nezopakovatelnou poruchou systémů.
Na palubní desce znovu nalistoval Ruslanu a spustil její Divoké tance. Na chvíli zavřel oči a v duchu sledoval videoklip. Pohled na lidskou zpěvačku mu připomenul utrápenou Erin, a tak odeslal urgentní požadavek na nosní filtry pro Ichkerata. Alespoň něco pro ni mohl udělat. Sakra možná si měl ten deník vzít, vždyť nešlo o víc než o pár minut, než by našel nabíječku nebo slot ve zdi, vždyť loď měla energie dost. Pak by měl další důvod Erin navštívit, až by jí ho nesl zpět.
S povzdechem zahnal zbytečné myšlenky a vydal se do strojovny. Možná když prozkoumá hranice pohonu, něco ho napadne.
Ani netušil, kolik uběhlo času, když sejmul ztuhlá chapadla z ovládacího pultu strojovny, promnul si oči a zamrkal. Jedna simulace za druhou zklamaly. Někdy to chce ještě jeden pokus, říkal si už asi po desáté, a teď cítil, že to přehnal.
Na lodi bylo ticho. Ruslana zřejmě dohrála. Mohl by tady přespat, zauvažoval a zhodnotil stav žaludku. Když vyšel ze strojovny do chodby, přetlaková komora se otevřela a v ní se zjevil Ichkerat.
„Dostal jsi ty filtry?“ napadl Zagharcha jediný důvod, proč by mohl přijít.
Ichkerat mlčky přikývl, a pak ustoupil stranou.
Stála za ním. Nahlédla dovnitř a oči se jí zaleskly slzami. Zagharch podvědomě rozsvítil světla v chodbě víc. Vzdálené připojení k Titaniku posledních několik dní nepřerušoval.
„Mohu tě uvést do kajuty?“ zeptal se galantně.
Usmála se, přestože jí po tváři stekla první slza, a natáhla k němu ruku. Nejistě zabloudil pohledem k Ichkeratově tvrdému pohledu, a pak stiskl její dlaň. Pár kroků k nejbližším dveřím mu připadalo jako komedie, ale současně měl dojem, že Erin to potřebuje. Možná to bylo něco z lidské kultury, napadlo ho.
Rozsvítil uvnitř a spustil Jamese Hawkieho, který se zdál být v Ichkeratově bytě dobrou volbou. Nejistě zůstala stát a rozhlížela se kolem.
Ichkerat mezitím zatáhl Zagharcha za paži zpět.
„Chce tady přespat,“ zachrčel tlumeně. „Zablokuj ovládání a zamkni vstup. Nějaké zbraně tady nejsou?“
„Myslíš kromě mého vybavení?“
„Schovej to na bezpečné místo, nebo pro jistotu nespi,“ poradil mu Ichkerat.
„Ty tady nezůstaneš?“
„Musím?“
„No…,“ Zagharch zaváhal. Sice ji pozval a doufal, že přijde. Ale zároveň ho překvapilo, že to opravdu udělala.
„Taky jsem se už dlouho pořádně nevyspal. Mám ji na krku nonstop. Zůstanu v plné zbroji ve své lodi, kdyby se něco dělo,“ poklepal si významně na nátepník. „Můžeš se připojit,“ pronesl a počkal, až Zagharch přiloží na displej jedno ze svých chapadel.
Pak přes inženýra mrkl na Erin, která právě procházela úložné boxy a přejížděla prsty známé hrany a úchytky.
„Zagharch tu s tebou zůstane,“ oznámil Erin.
„Dobře,“ špitla a klekla si na postel, aby aktivovala displej ve zdi.
Zagharch jí pohotově umožnil přístup a sledoval, kam zabloudí. Kupodivu vyhledala jinou hudbu, a pak se dala do procházení filmů. Jen kouskem své mysli zaregistroval, jak Ichkerat zabouchl dveře přetlakové komory, a pak loď uzamkl.
„Víš, že Titanik se na své první plavbě potopil?“ ozvala se Erin.
„Kdyby ne, o čem by ten film byl?“
„Je podle skutečné události.“
„Historii jsem nestudoval,“ přiznal. „Ale můžeš ji pojmenovat jinak, jestli chceš.“
„Promyslím to,“ slíbila, a pak vybrala jeden z filmů. Chvíli sledovala úvodní znělku filmové společnosti, a pak přeskočila dál na zajímavější scény.
„Všechno tady je,“ zašeptala Erin po chvíli.
„Není důvod to mazat. Učíme se z toho,“ osvětlil jí.
„Jak –?“ zajíkla se a setřela si slzu z tváře. „Jak jste se k té lodi dostali?“
„Uvízla na oběžné dráze jedné planety v Dzerchezské soustavě. Vaši lidé ji opustili a už se pro ni nikdy nevrátili.“
„Byla poškozená?“
„Dost. Pohon jsem vzal z jiné lodi. Ta měla zase nepoužitelný můstek.“
Přikývla. Několik minut nehybně sledovala filmovou scénu, než děj posunula dál. Zagharch se posadil do křesla u stolu pod malým okýnkem a díval se jí přes rameno. Střídala scény, až Zagharcha napadlo, jestli něco hledá, nebo se nudí. Pak si nahlas povzdechla. „Tak, Zagu?“
„Ano?“
„Kdy začneme?“
„S čím?“
Pokrčila rameny. „S tím skokem?“
„Ty chceš?“
„Mám snad na výběr?“ otočila se na něj. Zadívala se mu do očí. I přes slzy byl její pohled tak odhodlaný, až ho mrazilo.
„No, už jsem dost unavený, ale jeden pokus bychom snad mohli provést,“ uvolil se nakonec.
„Co mám teda dělat?“
„Pamatuješ si, jaké bylo před skokem nastavení? A všechno, co se dělo potom?“
Přikývla, vstala, a pak zamířila na můstek.
Aktivoval jí ovládací panel.
„Nepotřebujeme k tomu povolení, nebo tak něco?“
„Nebudeme nic spouštět,“ vysvětlil jí. „Chci jen vidět startovní nastavení.“
Ani se neposadila. Jen natáhla ruce a rozehrála prsty divoký tanec po dotykovém displeji a kontrolkách. Zagharch ji mlčky sledoval. Jeho vlastní systém reagoval pod jejími povely a předváděl jí dokonalou simulaci, zatímco pohon ani nehlesl.
„Nehýbeme se,“ pronesla.
„Ne,“ potvrdil jí, „je to jen simulace. K opuštění doku už bychom povolení potřebovali.“
„Říkal jsi, že chcete vědět, co se děje při skoku kolem lodi, aby vaše sondy správně vyhodnotily případnou hrozbu.“
„To je pravda.“
„To, že mi koukáš přes rameno, ale zavání tím, že chcete vědět přesně, jak to udělat.“
Zagharch o krok ustoupil. „Chápu.“
„Myslíš si, že jsem tak hloupá?“ otočila se k němu náhle tvrdá a nesmlouvavá. „Všude tady máte kamery a senzory a kdo ví, co ještě. Možná nejsem královna, ale tady jsem zástupce své rasy a naši technologii vám zadarmo nedám.“
A pak se najednou rozezněl alarm.
Co se děje? ozval se Zagharchovi v hlavě Ichkerat přes mikrofon, který měl propojený se svým nátepníkem.
„Spustil se alarm,“ konstatoval suše Zagharch.
To slyším taky. Ale proč?
„Nemám nejmenší ponětí,“ zavrtěl hlavou Zagharch a přesměroval komunikaci s Ichkeratem do Titaniku, aby ho Erin také slyšela a nemyslela si, že Zagharch mluví na ni. „Zdá se, že dírou v plášti uniká vzduch.“
Dírou od čeho, když stojíte v uzavřeném doku? A kam by unikal, když nejste venku? Jako by Ichkerat vyslovoval nahlas Zagharchovy vlastní myšlenky.
„To bude nějaká chyba,“ napadlo Zagharcha a alarm vypnul.
Sledoval Erin, jak brouzdá prsty po ovládací desce. Zdála se být naprosto klidná. Nebo to čekala? Zagharch se pokusil stočit svou mysl jejím směrem, a pak se loď roztřásla, jak se zažehly motory.
Co tam vyvádíš, ty idiote?
„To nejsem já,“ pronesl Zagharch k Ichkeratovi. „Erin, co to děláš? Nemáme povolení ke startu a vrata jsou zavřená.“
„Chtěl jsi vědět, jaké bylo úvodní nastavení a co se dělo potom,“ odpověděla. „Tak si to užij.“
Chytil ji za paži a odstrčil od ovládání. Překryl ovládací pult svými chapadly, aby měl přímější spojení s lodí. Současně si vyžádal hovor s volným koordinátorem. Pak se alarm rozezněl znovu, ale kupodivu to nebylo kvůli hrozící kolizi s uzavřenými dveřmi. Jako by je senzory ani neviděly.
Zastavíš to už, sakra? rozčiloval se Ichkerat.
„Počítač hlásí přehřátí trysek,“ pronesl Zagharch. „Ale ty jsou podle mých údajů v pořádku. Nic se neděje.“
Nepovolenému startu říkáš nic? Jdu za vámi.
„Netřeba, mám to pod kontrolou.“
Dhareg na příjmu. Jaký máte požadavek? přerušil Ichkeratovo klení koordinátor.
„Zagharch, inženýr deváté generace. Žádám povolení ke startu z doku číslo padesát šest.“
To je lidská loď. Odůvodněte, požádal koordinátor.
„Neovladatelná loď. Narazíme do vrat.“ Zagharch napnul všechny síly v boji s jančícím Titanikem.
Ještě ne! zařval Ichkerat. Dekomprese mě odhodí.
„Na to nemám čas,“ pronesl Zagharch k Ichkeratovi. „Jakmile opět získám kontrolu nad lodí, zacouvám zpět,“ slíbil koordinátorovi. Na jeho smysly se valily další závady. Nechápal to. Všechno bylo v rozporu s tím, co mu hlásily jeho vlastní senzory a čidla, které několik týdnů rozmisťoval po lodi, aby si jich Erin nevšimla. Do systémů nasadil svůj vlastní software, aby měl loď pod kontrolou, ať už by lidská navigátorka udělala cokoli. Souhra s původním systémem měla být, a doposud také byla, ve všem dokonalá. Ale najednou jako by měl před sebou lodě dvě.
Vyhovuje se. Start povolen, potvrdil pohotově koordinátor.
Loď škrábla bokem o zeď, a pak sebou vrata trhla do strany. Zagharch přesunul svou pozornost ke stabilizačním tryskám, aby uvolněnou loď nestrhl prudký poryv dekomprese. Jak se musel opřít do původního lidského systému, najednou to zahlédl. Jemný stín v pozadí jako klikatící se had.
„Ta mrcha,“ zavrčel, zpřetrhal náhle všechna spojení s lodí a odhodil chapadla stranou. Loď sebou škubla a protočila se, takže měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale odhodlaně zamířil ke kajutě. Chodbou se rozléhalo naléhavé bušení.
Pusť mě dovnitř! řval Ichkerat.
„Nemůžu. Dveře jsou zablokované,“ oznámil mu Zagharch.
No to si děláš legraci.
Zagharch minul přetlakovou komoru a vpadl do kajuty. Rozhlédl se kolem, ale nemusel hledat dlouho. Malý stříbrný předmět vykukoval zpoza palandy. Natáhl se pro něj a vytrhl ho ze slotu. Její deník, došlo mu a musel zamrkat, aby se vzpamatoval a zabránil polštářkům prstů v samovolném připojení k nebezpečnému předmětu.
„Tak to bychom měli,“ zavrčel pro sebe Zagharch a vydal se po stopách toho hada, aby to zarazil. Jen pár minut a loď bude zase čistá a poslušná jako beránek.
Obleč si skafandr, Erin, zaslechl Ichkeratův hlas.
„Ne.“
Jakmile prorazím sklo, dojde k dekompresi. Musíš si ho obléct.
„Celou dobu mi jenom lžeš. Není žádná diplomatická mise. Ani žádný odlet na vaši planetu. Budete mě tady držet, dokud ze mě nedostanete všechno, co chcete.“
Zagharch se vrátil zpět na můstek a vzhlédl. Ichkerat v plné zbroji a s dýchací maskou na tváři visel nad čelním sklem. Jen kousek od chodidel se klikatil pavouk nalomeného skla. Chybí poslední úder, došlo Zagharchovi. „Přestaň dělat díry do mojí lodi!“
Připrav se na nouzovou evakuaci.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Erin odhodlaně, ale Zagharch správně pochopil, že to nebylo myšleno na ni. Odpojil z opasku několik čidel a hodil je na sklo pod Ichkeratem.
„Vrať se k přetlakové komoře, za chvíli budu moct otevřít dveře,“ pronesl k Ichkeratovi.
„To těžko, je konec,“ zasyčela Erin. „Tahle loď vybuchne.“
O čem to mluví?
„Máš pravdu, Erin, je konec,“ pronesl co nejklidnějším tónem Zagharch. „Tvůj vir jsem našel a kousek po kousku ho zničím. Ostatně je to velmi nesmyslný vir, jen iluze závad, žádné skutečné potíže. Co by tady tak mohlo vybuchnout?“
„Přetížení pohonu.“
„Já neslyším, ani necítím, že by motor jel na plný výkon. Je to jen chyba v senzorech. Náhodné spuštění alarmového protokolu.“
Erin se obrátila k ovládacímu pultu a zahleděla se na ikony a grafy. „Všechno to sedí. Je to stejné jako tenkrát.“
„Opravdu? Tak co jsi udělala potom?“
Erin se k němu otočila a zavrtěla hlavou. „Řekla jsem to jasně. Raději zemřu, než abych vám dala naši technologii.“ A pak se stalo něco nečekaného. Erin si vytrhla vzduchový filtr z nosních dírek, hodila ho na zem a dupla na něj. „Měl jsi mě zabít hned, Ichkerate,“ pronesla se slzami v očích.
Přeprogramuj mi dýchací masku na její vzduch! štěkl Ichkerat na Zagharcha a bez váhání prorazil čelní sklo. S pomocí všech trysek na svém skafandru proskočil dovnitř, jako by se ho dekomprese ani netýkala. To Erin i Zagharch měli co dělat, aby se při nečekaném víru nezranili. Vzápětí se ale zaktivovala Zagharchova čidla a přes otvor se přelila nouzová izolační hmota.
„K čertu, řekl jsem, abys mi neničil loď, Ichkerate. Ona si tu masku stejně nenasadí,“ pokusil se inženýr namítnout, zatímco se sbíral ze země. „Ne dobrovolně.“
„Ptát se jí nebudu,“ zavrčel voják, chytil Erin ocasem a strhl ji k sobě. Jeho pěst se mihla vzduchem jako jedovatá kobra. Svými pěstičkami byla proti němu zcela bezbranná. Voják si strhl masku a hodil ji Zagharchovi.
Inženýr ji zachytil chapadly, změnil nastavení během těch několika vteřin, než mu sklouzla do dlaně, a zase ji mrštil zpět.
„Skvěle,“ ucedil Zagharch, když se díval, jak Ichkerat připevňuje masku na tvář bezvládné Erin. „Už vidím, jak bude příště celá žhavá do spolupráce.“
„Raději by ses díval, jak se dusí?“
„Proboha Ichkerate, copak nevidíš, co děláš? Někdy nestačí život jen zachránit. Je třeba ho také dát do pořádku!“
„Říká ten, co sám nedokázal pořádně opravit jednu primitivní loď.“
„Tahle loď funguje bezchybně!“
Varování. Do autodestrukce zbývají dvě minuty.
„Jasně,“ zavrčel Ichkerat. „Proč na sobě nemáš skafandr?“
„Zastavím to.“
„Máš třicet vteřin na to, obléct si ten zatracenej skafandr, pak ti do čelního skla udělám druhou díru,“ pronesl vážně Ichkerat a sám se vrhl k výklenku se skafandry, aby oblékl Erin.
Zagharch ho raději poslechl, ale svou myslí už byl opět u lodi a hledal nejrychlejší řešení. Ale času bylo zoufale málo. Sotva zacvakl helmu, Ichkerat objal bezvládnou Erin svými chapadly, a pak vyrazil zpět ke sklu. Dva přesné údery a nová díra je vyplivla ven.
Ichkerat omotal ocas kolem nohy zaraženého Zagharcha a aktivoval všechny trysky. Zagharch se zmohl jen na zažehnutí motoru a nasměrování lodi do volného vesmíru, co nejdál od základny.
„Čekali jsme moc dlouho,“ zašeptal nakonec.
„O čem to mluvíš?“ zavrčel Ichkerat.
„Měla být zlomená, ale ne příliš. Zvíře, příliš dlouho uvězněné v pasti, si raději ukousne nohu, než aby zemřelo hlady.“
„Takže to celé bylo jen hodně špatně sehrané divadlo?“
Zagharch raději semkl rty.
„K čertu s vámi se všemi paranoidními idioty!“ pustil se Ichkerat do klení a jeho ocas se vztekem ještě víc stáhl, až měl Zagharch pocit, že mu nohu přelomí. „Všude vytrubujete, jak jsou lidé neškodní a sotva tu jednoho máte, zbrojíte jako by šlo o konec světa! Mám toho po krk.“
„Vždyť vůbec nejde o lidi, ty tupče!“ zaječel a vší silou ho praštil po ocase, aby se uvolnil. „Jedna salva z hraničních sond a i jejich nejsilnější loď by se odporoučela.“
„Tak k čemu ta maškaráda?“ Ichekratův ocas konečně povolil, ale voják ho vzápětí chňapl rukou za nějaký popruh na zádech.
„Kvůli jakchtanoidům. To ti nedošlo?“
„Cože?“ vydechl Ichkerat.
„Proč myslíš, že jsme je ještě nevyhladili po tom, co nám provedli? Dokonalí vojáci šestnácté generace a jenom se poflakují podél hranic a čekají, odkud se vynoří.“
„Jsme mírumilovná rasa,“ namítl Ichkerat.
„Jsme neschopná rasa,“ opravil ho Zagharch nesmlouvavě.  „Přes mlhovinu se za nimi nikdo nedostane. Dokud k nám neskočila Erin, neměli jsme ani ponětí, jak se dokáží pokaždé tak znenadání objevit.“
Ichkerat ho postrčil do doku a sám se ocasem zachytil okraje. Přesunul se k ovládacímu panelu a dveře zavřel. Za chvíli to zašumělo vyrovnáním tlaku.
„Bez ohledu na důvody, je to krádež,“ zhodnotil to Ichkerat.
Zagharch mlčky upíral oči k Titaniku, přestože přes zavřené dveře ho nemohl vidět. Odpočet v jeho mysli dávno skončil, ale on ani netušil, jestli loď opravdu vybuchla, nebo jestli to nebyl jen další falešný poplach. Na takovou vzdálenost už neměl žádné spojení.
Titanik se na své první plavbě potopil, připomenul si Erinina slova. Chtěla ho varovat? Procházel bod za bodem celý dnešní den, všechna její slova až k tomuto okamžiku a došel k jednoznačnému závěru – všechno to kolem mělo jen odpoutat jeho pozornost, zaměstnat jeho mysl, aby si nevšiml, že zapnula autodestrukci. Proklatě chytrá mrcha, konstatoval nakonec. I ten vybitý deník mohla být její léčka, aby jí dovolil ho připojit. A on to naivně považoval za vlastní chytrý tah.
Stáhl si helmu a ohlédl se. Ichkerat s něžností, kterou by od takového obra nikdo nečekal, položil bezvládnou Erin na zem. Sundal jí helmu a zkontroloval, jestli dýchá.
„Donutil jsi mě jí ublížit,“ zavrčel směrem k Zagharchovi.
„Sám jí ubližuješ každý den,“ ohrnuly rty Zagharch, ale pak se zarazil. Ta stejná slova mu vmetla do tváře i Kirgha. „Jenomže psychicky,“ dodal mírněji.
„Bojí se mě, protože vypadám jako vetřelec. Snažím se den co den její strach zmírnit a ty to takhle posereš.“  Ichkerat vystřelil jako raketa směrem k Zagharchovi.
Inženýr zvedl výhružně chapadla a vpustil do nich všechnu svou zbývající energii, až vzduch kolem zajiskřil. „Nevím sice, co je vetřelec, ale taky dokážu být nebezpečný.“
Ichkerat se zarazil. Měřil si Zagharcha, jako by zvažoval jeho bojové schopnosti. Pak ale zřejmě dospěl k závěru, že je na vlastní kůži testovat nebude a spustil ruce. Jen ocasem švihat nepřestal.
„Jestli chceš zmírnit její strach, musíš si jí všímat víc, a ne ji ignorovat. Bušit do věcí, to je to jediné, co vojáci umí. Co takhle někdy něco opravit? Dát do pořádku a pečovat o to?“
Zagharch pomalu ustupoval ke dveřím, a pak do chodby. Nenávistný Ichkeratův pohled ho pronásledoval, dokud za sebou nezavřel. A pak si pospíšil do svého pokoje. Zámek zajistil ještě dalším kódem, jen pro jistotu, a svalil se na postel. Hlava mu třeštila a v lidském skafandru bylo příšerné horko. Svlékl ho a o zem cosi ťuklo.
Její deník, uvědomil si a opatrně předmět zvedl. Mohla mluvit pravdu, zapřemýšlel. Jejich loď měla sérii poruch. Co když je tenkrát zaznamenala a teď pro něj záznam spustila jako divadlo? Zabezpečil nejmenší chapadlo a váhavě jej přitiskl ze strany k deníku. Opatrně nahlédl dovnitř.

Seděla ve svém křesle, přes ramena svou červenou deku, s hlavou opřenou o obrovské okno, ale nevypadalo to, že by se dívala ven. Její oči jako by byly prázdné. Zagharch kývl na dva strážné a ti se odebrali do vstupní chodby.
„Ahoj, Erin,“ pronesl Zagharch.
Nepohnula se.
Přišel blíž a poklekl, aby jí viděl do skloněné tváře. Už zase měla tu ošklivou masku, tentokrát ale s alarmem, kdyby si opět chtěla sáhnout na život.
„Přinesl jsem ti tvůj deník,“ zašeptal a rozvinul spodní chapadlo.
Zamrkala a zahleděla se na stříbrný předmět.
„A taky omluvu.“
Přikývla, ale pro deník se natáhla poněkud váhavě, jako by čekala, že s ním na poslední chvíli ucukne.
Zagharch několikrát skousl rty, jako by si potřeboval připravit hlasivky, a na pozadí své mysli rozbalil text, který si pečlivě připravil. „Zašli jsme až příliš daleko,“ pronesl v lidské řeči. „A může za to naše ztracená schopnost důvěřovat druhým rasám.“
Svraštila obočí, ale pousmála se nad jeho koktáním a špatným pokusem o zpěvnou intonaci.
„Mám pár otázek, ale nemusíš na ně odpovídat. Jen se zamyslet,“ pokračoval a vnímal její hasnoucí náznak úsměvu. „Vaše lodě skákat neumí. Předpokládám, že tvůj let byl pokusný. Možná jste vylepšili pohon nebo přidali nějaký druh stabilizátoru.“
Zvědavě se narovnala.
„Provedl jsem stovky simulací, ale výsledek je stále tentýž. Pokud maximalizujete výkon, loď sepne nouzový protokol a začne autodestrukce. Je schovaná, dobře zakódovaná. Možná ani nemáte ponětí, že tam je. Řekla jsi, že skoky jsou zakázané, protože je to nebezpečné. Jen v nouzi jako poslední možnost. Kolikrát za život jsi skočila?“
Trhla očima k oknu, jako by se snažila uniknout před zásadní otázkou.
„Jednou,“ odpověděl za ni. „Protože jsi měla tohle,“ klepl prstem o deník v její dlani. „Vypadá to jako vir. Možná to je vir. Dokud se nevetře do spuštěného nouzového protokolu. Udělá přesně to, co jsi udělala ty mě. Zaměstná počítač. Odvede jeho pozornost. Zahltí ho falešnými závadami, takže autodestrukce se zpozdí. Jen nepatrně. Stěží o vteřinku. Ale dost na to, aby nahromaděná energie nalomila prostor.“
Stiskla rty a ramena jí zacukala.
„Jeden pokus z deseti byl úspěšný.“
„Copak? Titanik zmizel?“ Z oka jí stekla slza.
„Jeden z deseti. To je sebevražda,“ ignoroval její štiplavou poznámku. „Možná s nějakým druhem stabilizátoru je ta šance vyšší. Ale i tak,“ potřásl hlavou.
„Tak to není,“ zavzlykala.
„Řekli vám o tom, že jste pokusní králíci?“
„Je mi jedno, co řekneš. Naši technologii vám nedám,“ zaječela.
Nečekaně stiskl její dlaň, až sebou trhla a zadívala se mu do očí. „To je v pořádku, Erin. Nepotřebuju nic slyšet. Královně budou moje poznatky stačit. Ostatně ani mě neříkají všechno. Jsme jenom figurky,“ poznamenal. „Sepsal jsem prohlášení, že pro nás nepředstavujete hrozbu. Že ten skok byl jen testovací. Součást projektu nové technologie. A že pokud někdy začnete skoky běžně používat, potrvá to ještě desítky let a v té době už můžeme být spojenci.“
Přikývla a zůstala civět na jeho ruku objímající její dlaň. Pak pohnula palcem a pohladila ho po prstech.
„Nechal jsem ti tam všechno, co jsi tam měla,“ přejel chapadlem po deníku a otevřel jeho obsah. „I ten vir.“
„To jako vážně?“
„Musíš jim přece říct, že test se vydařil a že jsi skočila, až se vrátíš domů.“
„Až…,“ zajíkla se, krk se jí sevřel a oči se opět začaly plnit slzami.
„Pochopitelně jsem ho zajistil kódem, aby tě znovu nenapadlo sabotovat loď,“ zkoumavě se jí zahleděl do tváře. „Ten ti prozradím až před odletem.“
„Jestli odletím,“ zašeptala opatrně.
„Nebude to zítra, ani za měsíc. Lhát ti nebudu,“ zahleděl se na ni soucitně. „Ale jednou se vrátíš, chce to jen vytrvat.“
Přikývla a zabloudila prstem ke složce s osobními záznamy.
„Chybí ti?“ zeptal se.
„Kdo?“
„Daniel,“ vykoktal jméno, které vyčetl ze zápisků.
Otřela oči do hřbetu ruky, aby nemusela pouštět jeho dlaň ani deník. „Moc.“
Posadil se těsně vedle ní a druhou ruku jí položil přes záda. „Zavři oči,“ řekl. Váhavě opřela hlavu o jeho krk. „Slyšíš tlukot mého srdce?“
Přikývla.
„Cítíš teplo mého těla?“ mluvil pomalu, aby jí dal čas uvědomovat si své smysly. „Slyšíš můj dech? Bez ohledu na obal, tohle všechno máme společné.“
Rozplakala se.
„Jeho to nenahradí, ale může to zmírnit pocit osamění,“ zašeptal. Náhle mu bolest sevřela hrdlo. Proč jenom k sakru nechal Kirghu odejít?
Spustil hudbu, kterou si tam na lodi vybrala, a ona se k němu ještě víc přitiskla. Sklouzl jedním chapadlem před její tvář a rozehrál rej malinkých světýlek. A to bylo všechno, co pro ni ještě mohl udělat. Pár rekvizit a naivní divadlo.