Noe

            Loď sebou prudce trhla, náraz mě shodil z postele a já si až teď uvědomil, že ječivý zvuk alarmu není sen, ale skutečnost. Vymotal jsem se z tenké deky a vyrazil z kajuty úzkou chodbou k můstku. Řídící panel zběsile blikal, na mapce vyznačoval poškozenou část trupu. Vypnul jsem alarm, ten protivný zvuk mi řezal hlavu na kousky, a zadíval se na hlášení automatického pilota.

    „Meteority?“ podivil jsem se. Další nápis hlásil malý únik kyslíku, počítač ihned po nárazu utěsnil všechny vstupy k poškozené části. V těch místech bylo jen malé skladiště, ani nevím čeho. Všechny moje důležité věci jsem měl ve své kajutě. Ledabyle jsem mávl rukou a odťukl tlačítko PROVĚŘENO. Nač si přidělávat práce?

            Vypnul jsem automatického pilota, zkontroloval kurz a dobu letu. Ještě mi zbývaly necelé tři hodiny, ale do kajuty jsem se vrátit nechtěl, stejně bych už neusnul. Raději jsem se pohodlněji usadil do křesla a objednal si kafe. S kouřícím hrnkem v ruce se mi daleko lépe sledovala mračna hvězd přede mnou.

            „Přistání proběhlo bez problémů. Planeta Dragia dle očekávání. Rozvinutá flóra a primitivní mnohobuněčné organismy. Začínám s vytvořením základní plánované fauny,“ nahlásil jsem do záznamu a odeslal Ramezovi – veliteli mise. Ani jsem nepočkal, jestli byla zpráva doručena. Zapnul jsem Zázrak života, zadal heslo a kód pro tvorbu a odebral se do své kajuty. Ty tři hodiny spánku mi chyběly jako sůl. Teď jsem měl volno víc než dvanáct hodin a chtělo se mi snít o mé skvělé budoucnosti.

            „Radujte se a množte se,“ zašeptal jsem, jakmile poslední z antilop vyskočila z lodi, na vteřinku se rozhlédla kolem, a pak jedním skokem zmizela v nejbližším křoví. Radostně jsem se usmál. „A teď jsem na řadě já. Vlastně my, má drahá.“ Opatrně jsem vyndal malou obálku z náprsní kapsy své kombinézy a chvíli ji upřeně pozoroval, než jsem se odhodlal udělat těch pár kroků k Zázraku. Ani jsem tomu nemohl uvěřit, že už brzy, brzičko bude zase se mnou. Otevřel jsem obálku a vytáhl z ní fotku usměvavé Adelin. Okamžitě se mi vybavily všechny vzpomínky na chvíle s ní, na chvíle po nehodě, na bolest, kterou jsem prožíval už jen při pohledu na tu bílou obálku. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a vložil fotku do skeneru. Po chvíli jsem zadal do počítače výšku, hmotnost, míry, barvu očí a vlasů, vše, na co jsem si ještě vzpomněl. Nakonec jsem potvrdil svou volbu a stiskl: VYTVOŘ  EVU!

            Počítač několikrát zablikal – ZPRACOVÁVÁM, napsal. Napjatě jsem čekal, až se objeví ikonka tvorby. Ale neobjevila se. Místo ní, vyskočila červená tabulka. Úplně jsem oněměl. Pročítal jsem ten hloupý nápis snad stokrát a pokaždé doufal, že znamená něco jiného, než si myslím, že znamená. Že se snad po stoprvním přečtení změní. Nakonec jsem vztekle udeřil pěstí do úzké pracovní desky přede mnou.

            „Jak to že je nedostatek hmoty!?!“ zařval jsem a bouchl jsem si ještě jednou. Ruka mě brněla, ale líp mi nebylo. „Na kterou zkurvenou krávu jsi to vyflákal!?!“ Ulevil jsem si řadou nadávek na adresu Zázraku života a oběhl kolečko kolem křesla. Nakonec jsem se do něj bezmocně složil. „Přece mi v depu říkali, že mi po fauně zůstane dost minimálně na tři slony,“ zašeptal jsem a nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak mi to došlo. Proletělo to hlavou jako blesk a já v křesle zkameněl. Ten náraz meteoritu. Díra v malém nedůležitém skladišti. Ale počítač hlásil jen únik kyslíku. Něčeho dalšího by si přece všiml… Vyskočil jsem a rozeběhl se na můstek. V půli cesty jsem se ale zarazil. Nemá to smysl hledat jak a proč, uvažoval jsem a pomalu se vracel k Zázraku. Prostě to tak je, mám málo hmoty na dokonalou Adelin a nijak to nezměním. To, co chybí, si z prstu nevycucám. Zbývá jen otázka: jak to vyřešit?

            Došel jsem k počítači. Moje „Eva“ se pomalu otáčela dokolečka přesně taková, jakou jsem ji chtěl. Snad by pomohlo snížit hmotnost, nebo výšku? Ihned jsem se otřásl odporem. Ne, nechci mít prťavou vyzáblinku. Nebo snad zmenšit prsa? Ani tahle představa se mi nelíbila. Znovu jsem vztekle uhodil pěstí do stolu. „Vždyť já ani nevím, kolik mi chybí!“ Proč jsem se nikdy o tyhle věci nezajímal? Nebylo to nikdy třeba. Prostě jsem spustil Zázrak a ono to jelo samo. A po dokončení jsem se zase vrátil na stanici.

            V těchto úvahách můj zrak konečně zabloudil k rozsvícené ikonce na obrazovce: NAVRHNOUT OPTIMÁLNÍ ŘEŠENÍ. „Jasně,“ pousmál jsem se, „vždyť to všechno počítač zvládne za mě,“ a přejel prstem po tlačítku. Počítač přemýšlel jen chvíli, pak mi zobrazil návrh „nové Evy“ – VYTVOŘIT?

            „Neee!“ zařval jsem a udeřil do tlačítka. Vystartoval jsem k můstku jako raketa. Tak tohle tedy ne, to je i na mě moc! Přímo jsem skočil do křesla, nahnul se k počítači a rychle nadiktoval zprávu. Na řádku „komu“ jsem se ale zastavil.

            Komu to vlastně chci poslat? Ramezovi? Když ho požádám jenom o speciální dodávku hmoty, zeptá se proč. Jasně, je to kamarád, a z přátelství by pro mě udělal cokoli, ale je taky velitelem mise. Dříve nebo později by se dozvěděl, nač ta hmota byla a to by nemohl nechat bez povšimnutí. Klonování lidí je po letech 2189 – 2193, kdy vypukla úplná klonovací horečka a populace se až příliš rychle rozrostla, opět zakázáno. A i když tahle planeta není ještě oficiálně na území Federace, zneužití Zázraku se trestá bez ohledu na místo činu. Srážku s meteoritem jsem nikam nezapsal. Počítač má v záznamu, že jsem celou loď prověřil a nic vážně poškozeného jsem nenašel. Jakékoli hloupé komisi by se zdálo divné, že jsem odlétal s nadmírou hmoty a po přistání žádal o novou. A tyhle mise osidlování planet jsou sakra hlídané! Dost na tom, že je povoleno klonování zvířat. Stejně se každý novinář snaží vyšťourat na nás cokoli, co by ve vládě rozhodlo o zákazu.

            „Počítači, smaž zprávu,“ zašeptal jsem a položil se do křesla. „Tři roky samoty jen kvůli pitomýmu meteoritu. Po třech letech přiletí nová hmota, ale s ní i první osadníci, takže bude prakticky nemožné Adelin vytvořit,“ zamumlal jsem a položil hlavu do dlaní. Znovu jsem si vybavil obrázek „nové Evy“. Mráz mi přejel po zádech.

            Neochotně jsem se zvedl a vykročil k Zázraku. Co jiného mi zbývalo? Být tady sám, to bych zešílel. A kdybych tady přeci jenom měl dokonalou Adelin, dříve či později by na to taky došlo.

            Našla mě sedět u počítače na můstku. Slyšel jsem její kroky. Koukal jsem na obrazovku, ale nevnímal, co na ní je. Bál jsem se otočit. Nesmí na mě nic poznat, ne to, že byla naklonována. Byla by z toho hluboká deprese a nakonec i sebevražda. Takových případů znám mnoho.

„Tati,“ zašeptala. To už jsem se musel otočit.

            Stála ještě trochu v úzké chodbičce, na sobě velkou košili, kterou jsem koupil pro svou Adelin. Zlaté vlásky jí spadaly až k pasu. Byla bosá. Musel jsem se přinutit k širokému úsměvu.

„Evičko,“ zavolal jsem a rozpřáhl ruce. Rozběhla se ke mně, skoro mi skočila do náruče.

„Nemůžu najít svoje věci,“ vyčetla mi do ucha.

„No víš, asi jsme je nechali na stanici,“ zalhal jsem. „Však víš, jak jsme pospíchali.“ Je jí sedm a má tisíce vzpomínek, na které musím navázat. Jistě, to nejdůležitější jsem jí do hlavičky dal já sám, zbytek už doplnil počítač. Držel jsem ji pevně a chtělo se mi brečet. Byla to Adelin, byla. A přece ne! Nejsem žádný pedofil. Jsem otec, nebo alespoň jím budu, až si na tu představu trochu víc zvyknu.