23.07.2015 10:58
Chuť nesmrtelnosti
Procitám do tmy s neodbytným pocitem, že před tím mě uspala bolest. Šílená bolest. Bolest, při které škemráte o smrt a netoužíte po ničem jiném, než přestat vnímat. Ale mrtvý asi nejsem. Ještě mám zavřené oči. Ještě se bojím je otevřít. Netuším, co uvidím. Jen opatrně smysly přejíždím po těle, po svalech, a čekám, jestli se bolest nevrátí. Ale cítím jen chlad. A všude kolem je ticho. Odhodlám se otevřít oči. Je opravdu tma. Neproniknutelná tma. Opatrně pohnu prsty, ale narazím na odpor. Pokusím se pohnout trochu víc, ale nejde to. Jsem lapen jako v pavučině.
„Rawendre!“ ozve se znenadání, až mě zamrazí. Je to moje jméno? Pokouším se vzpomenout si, a ten, co mě volá, dupe někde poblíž a opakuje svoje volání. Pak cosi zavrčí, nesrozumitelný šepot, který se mi hrne do uší a škube se svaly. A mně to najednou dochází. Ne to jméno, ani místo, kde jsem, nebo kdo jsem. Ale jeho hlas. Tón toho hlasu. Šeptal úplně stejně a já najednou znovu cítím na jazyku tu pachuť čehosi, co mi přineslo jen bolest. Tu šílenou bolest.
Zapojím celou svou mysl, abych se pokusil vzdorovat tomu šepotu a volání. Moje tělo sebou ještě jednou cukne, a pak opět znehybní. Vím, že najednou mám kolem sebe víc místa. Že už se můžu trochu hnout. A vím, kam v té tmě směřuje moje pravá ruka. Ale nesmím se pohnout. Nesmím podlehnout. Vzpomínky na bolest mi dodávají novou sílu.
Hlas nade mnou volá moje jméno a šeptá cizí slova. Ale nesmím k němu. Už ne. Jen jednou mě obelhal. Pak dusot kroků utichá a volání mizí ve vzteklých nadávkách. Ležím tiše. Mysl ještě pořád vzbouřená, připravená k boji. Nehýbu se strašně dlouho. Jako bych měl strach, že se vrátí. A v tom tichu si začínám uvědomovat, co se stalo. Navzdory té šílené skutečnosti ale necítím žádné emoce, vztek, bolest, pláč. Nic. Jen ležím a nehýbám se. Ani nedýchám.
Roztrhali by ho, kdybych je neodehnal.
Slyšel jsem je, jak se zvedají na povel svého zvrhlého pána. Vždycky jsem se díval a počítal, jestli nepřibyli nějací noví. A pak jsem uviděl i jeho. Vlastně jsem si první všiml kovového záblesku jeho meče. Krčil se za hustým křovím a všechno sledoval. Z vaku u nohou vylovil lahvičku a její obsah do sebe naráz obrátil. Pak ještě chvíli čekal. Možná je taky počítal, ale asi špatně. A zpod přimhouřených víček svítily hadí oči.
Když vyrazil do tmy, slyšel jsem svistot jeho meče a hekání těl, které jím srážel. Stočil jsem se do klubíčka ve svém malém pelechu a poslouchal. Zcela nehybný, jako mrtvý. Věřil jsem, že jeho kroky bych zaslechl, kdyby se otočil ke mně. A doufal, že si mě nevšimne. Pak se něco změnilo. Myslím, že nekřičel. Jen zpěv meče zaškobrtl a do tmy vyrazily skřeky těch bestií. Vítězoslavné skřeky.
Vyškrábal jsem se ven a zavrčel. Zarazili se. Už jich zbylo jen pět a to mi dodalo odvahy. Zavrčel jsem znovu a rozrazil dva z nich, abych se na něj podíval. Kdybych měl srdce, bušilo by na poplach strachem, a já byl připraven utéct, sotva by se pohnul. Ale nehýbal se, až na neklidně se zvedající hrudník. Meč mu vyklouzl z ruky a ležel opodál. Na krku tahal magický amulet za šňůrku, jako by se ho pokoušel probudit. A oni stáli okolo a civěli na mě a na něj a taky na krev, která začínala smáčet zemi, a z úst jim tekly sliny. Najedli by se. Konečně by se pořádně najedli. Ale nestačilo by jim to na dlouho. Zvedl jsem jeho meč a vyjekl na ně. Nesouhlasně zabručeli, ale odkolébali se stranou najít si jinou potravu.
Je to praštěný nápad, došlo mi, když jsem ho chytil za paže a táhl do svého pelechu. Ale stejně mi to nedalo. Prohledal jsem svoje věci a našel jehlu a nit. Najednou jsem moc dobře věděl, proč jsem všechny ty krámy sbíral. Poškrábali ho moc, ale dalo se s tím něco dělat, a jeho tep byl pravidelný. Jistě by je zvládl pobít všechny, nebýt rány na hlavě, která ho poslala do bezvědomí.
Když se začal svíjet bolestí a dech se zrychlil, měl jsem už hotovo, takže jsem vyrazil k jeho křoví pro jeho vak a hlavně pro tu drogu, co si dal. Probral se jen na vteřinku, jen než jsem mu přiložil levou ruku s flakónkem k ústům. Tuhle ruku mám skoro v pořádku, takže si ničeho nevšiml. Možná, že mě ani v té tmě pořádně neviděl. Spolykal to, co ho zbavilo bolesti, a usnul.
Chvíli jsem tam seděl, tiše jako vždycky, a sledoval ho. Měl obličej samou jizvu a přeražený nos, ale pořád byl větší fešák než já. Tedy alespoň byl celý. Pak můj pohled sklouzl k jeho věcem. K amuletu s hlavou vlka, který se mu chvěl na krku, k meči, který měl až moc blízko ruky, k vaku s flakónky a prášky. A já si uvědomil, že jestli mě uvidí, tak určitě nezačne drmolit slova díků. Před očima mi přelétl obraz nehybných těl bez hlavy, která po něm zbyla na hřbitově.
Na chvíli jsem zauvažoval, kam se schovat, ale touha po lidském hlase mě přemohla. Vyhrabal jsem ze staré truhly hadry, které jsem vytáhl z opuštěných hrobů. Ani nevím, na co jsem je měl. Možná, že jsem v nich jednou chtěl znovu nakouknout do vesnice. Ale strach a obavy mě zatím vždycky přemohly. Přehodil jsem si přes sebe dlouhý černý plášť, obličej převázal kusem modré látky a přes hlavu přehodil kapuci, takže mi koukaly jen oči. A na ruce natáhl staré rukavice jednoho zchudlého šlechtice, které jsem uloupil, když se zvedl z hrobu. Oživlé mrtvole stejně překážely v drásání. Jen na jednom prstu byla díra, jinak mě kryly docela dobře. Nakonec jsem rozevlátý plášť přetáhl v pase provazem, aby se nečekaně nerozevřel.
Pak jsem ještě jednou prohledal jeho věci. V batohu měl kus chleba a sýr, takže jsem pro něj nemusel nic shánět. A čistou vodu jsem měl po ruce, kdyby se chtěl napít. Chvíli jsem ho pozoroval, jak klidně oddechuje, a pak vykoukl ven. Už začínalo svítat a po těch prašivcích nebylo ani vidu ani slechu. Dokonce jsem nezahlédl ani jejich pána, asi se zdekoval, když viděl, jak zaklínač kosí jeho nohsledy. Znovu jsem se usadil naproti němu a čekal nehybně ještě chvíli. Byl bych zkontroloval, jestli nemá horečku, ale vůči mé studené pokožce vypadalo všechno živé až příliš horké, takže to nemělo cenu.
Probral se tiše. Asi byl zvyklý, že se budí do bolesti. Upřel na mě své žluté oči, a pak na zkoušku pohnul sešívanýma rukama. Zaskučel.
„Nepokoušel bych ty stehy,“ řekl jsem. A trochu jsem se přitom zadrhával. Neměl jsem poslední dobou moc příležitostí mluvit. A navíc mě můj drsný hlas pořád ještě děsil.
„Díky,“ odtušil a pokusil se rozhlédnout. „Kde to jsem?“ zeptal se, protože kamenné zdi mu neseděly. Ve vesnici jsou jen dřevné domy, až na radnici, a já nevypadal na starostu.
„Kde asi? Pořád ještě na hřbitově,“ řekl jsem a čekal, jak se zatváří. Začínal něco tušit a na krku se třepotal jeho amulet. „Před chvílí začalo svítat. Kdybys měl spoléhat na vesničany, tak už jsi studený,“ poznamenal jsem a otočil se k němu zády a předstíral jakoukoli činnost.
„Jsem v hrobce?“ zeptal se po chvíli přemýšlení. Kývl jsem a doufal, že v otázkách nebude pokračovat. Jinak zjistí, kdo jsem, a pak… Pousmál jsem se. Byl zraněný. Hodně zraněný. Pár dnů se z toho bude vzpamatovávat. Než bude schopen postavit se na nohy, tak mi neublíží. A pak se na čas někam uklidím, než opustí vesnici.
„Kolik jich zbylo?“
„Asi pět. Máš hlad?“ zeptal jsem se rychle, aby nedostal možnost začít vyzvídat.
„Jo,“ řekl vyčerpaně a na chvíli zavřel oči.
„Vezmu jídlo z tvého batohu,“ řekl jsem, aby věděl, proč se sápu po jeho věcech. „Až ti bude líp, něco seženu,“ dodal jsem na vysvětlenou a rukama v rukavicích začal lámat chleba a sýr. Vděčně polykal, ale oči lovce, které do mě zabodával, prozrazovaly, že mi nevěří.
„Z těch tvých lektvarů nic nechceš?“ zeptal jsem se a on potřásl hlavou.
„Ty jíst nebudeš?“
„Už jsem měl,“ zadrmolil jsem připravenou odpověď. Zamračil se, jako by prokoukl moji lež. Sem tam něco sním, ale jen proto, že mám dojem, že nejíst nic je divný. Většinou nemám hlad a chuť jídel stejně necítím.
„Jak jsi je zahnal?“ začal vyzvídat, když zapil svou snídani čerstvou vodou a já se dal do prohlížení jeho ran, jestli se nějaká nezanítila. Možná to bylo moc brzy, ale je mi jasné, že čisto tu moc nemám a moje ruce mi připadají špinavý, bez ohledu na to, jak dlouho je máčím a drhnu v potoce. Prostě mě přepadl strach.
Pokrčil jsem rameny a opatrně jsem nadzvedl první obvaz, ale nakonec jsem to nevydržel a shodil ty nepohodlné rukavice. V kobce vládla skoro tma, ale on přesto nadzvedl hlavu a přimhouřil oči. Bylo jasné, že to vidí. „Nevím,“ špitl jsem konečně. „Prostě mě někdy poslechnou.“
Překonal bolest a vystřelil po mé ruce. Čekal jsem to, ale on byl zatraceně rychlý. Sevřel ji v zápěstí a silou si mě přitáhl blíž. Nebolelo to. Jen málokdy něco cítím. Mohl jsem se vzepřít, ale bál jsem se, že se stehy roztrhnou a já budu muset začít znova, a tak jsem se podvolil. Stejně bylo jasné, že na to dříve či později přijde. Ale v duchu jsem byl rád, že mě chytil za levou ruku. Ta pravá vypadala hůř, a tak jsem ji schoval za zády a sledoval jeho paži, jestli se neobjeví krev. Zamžoural na zašedlou kůži, ze které vystupovaly kosti.
„Ty nejsi člověk,“ začal opatrně, když prsty prohmatal příliš tenké zápěstí, a pak mě pustil. Odkulil jsem se do protilehlého rohu. Možná to byla otázka, ale já nechtěl odpovědět. Myslel jsem na to stejné, když jsem si kdysi prohlížel svůj odraz na hladině rybníka, ale ani tenkrát jsem si nedokázal odpovědět.
„Dnes v noci už svou práci nedokončíš,“ řekl jsem raději a slyšel, že se pokouší posadit. Buďto dokázal překonat hodně bolesti, anebo se uzdravoval dost rychle. „A pak už si přivolá další.“
„Nepřivolá,“ řekl pevně a špička meče zazvonila o kámen.
„Nepokoušej ty stehy,“ varoval jsem ho znovu a otočil se. Seděl s mečem pevně v dlani a jeho dech se zrychloval. Určitě by potřeboval to svoje koření, aby mě dokázal zabít, pomyslel jsem si. „Já je nezvedám,“ ujistil jsem ho.
Znejistěl, a potom povolil sevření meče. Seděl tam a hleděl na mě.
Choulil jsem se v koutku a tiskl kostnatá kolena k bradě. „Kdyby jo, nechal bych je, aby tě rozsápali,“ dodal jsem ještě a doufal, že mi věří. Neměl jsem, kam prchnout. „Za chvíli sem přijdou chlapi z vesnice,“ nadhodil jsem svoji domněnku. „Šetři si dech, aby tě našli.“
Svraštil obočí, jako by tohle ode mě nečekal, ale nakonec přikývl. A já se hbitě proplížil kolem něj ven, do záře vycházejícího slunce. Teď už se nepokusil mě chytit.
Jen na kratičký okamžik jsem pohlédl na zem. Krvavé stopy a rozhrnutá hlína, to vše ukazovalo na můj domov. Bylo mi jasné, že zůstat tam s ním nemůžu.
Chlapi z vesnice zaklínačovo volání zaslechli a odnesli ho. Celé jsem to sledoval z povzdálí. A jakmile dozněla ozvěna jejich kroků, vtrhl jsem do hrobky pro své věci. Rukavice, víc přitáhnout boty, obmotat si lýtka, kdyby se mi náhodou zvedl plášť. Z truhly vydoluju vak a cpu do něj drobnosti, kterých by mi bylo líto. Pak se přikrčím u vchodu do krypty a naslouchám. Kolem je ticho. Dokonalý hřbitov. A já, přikrčený u země, vyrážím pryč. Nejsem hloupá zombie, abych tady čekal, až si přivede posily, rozzuřený vesničany, nebo až se sebere sám a vrhne se na mě.
„Byl to uhozenej nápad,“ vyčítám sám sobě a spěchám do hloubi lesa, abych vše odnesl do rezervní skrýše. Někdo jako já musí mít dobrý úkryt v záloze. Už jen pro ten případ, že by se hrobník rozhodl moji hrobku použít pro nového nájemníka.
Zbytek dne jsem strávil pozorováním hřbitova. Objevili se brzo po poledni a spálili zaklínačem rozsekaná mrtvá těla. Moji kryptu ale nechali nepokoji. Čekal jsem nehybně až do setmění a přemýšlel o tom. Copak jim o mě neřekl? Nevyptával se? Nakonec jsem shodil z ramen plášť, aby nešustil a nepřekážel mi v pohybu, a našel vhodnější místo k pozorování nočního života na hřbitově.
Dlouho je ticho. Těžko mohu počítat čas. Ale nakonec se pohne první hrob. Zem se zatřese a z jejích útrob se začne zvedat první z nich. Počítám je jako vždycky. Je jich opravdu pět. Kymácejí se kolem a mručí hladem. Jeden se přikolébá ke mně, když se rozhodnu změnit polohu. Nejsem si totiž jist, odkud se objeví jejich temný pán, ale dnes ho nechci propásnout.
Mručení zní zlověstně, ale netroufne si na mě. Ani ke mně nenatáhne svoje ostré pracky. Dnes mi to vrtá hlavou ještě víc, než dřív. Možná to bude tím zaklínačem a jeho hloupou otázkou, na kterou neznám odpověď. Nevím, proč se mi ty chodící mrtvoly nepodívají do očí. Nevím, proč se mě bojí dotknout, ale po všem jiném, co se hne, se vrhají s hladovou nedočkavostí, i kdyby to byl kámen, který odhodím. Tohohle polorozpadlého bručouna sleduju, dokud se neodkymácí dostatečně daleko. Vždycky nějak pochopí, že já nejsem k jídlu. Pak se znovu zaměřím na nesrozumitelné šeptání, a při zemi se opatrně přibližuju.
Konečně ho uvidím. Nahrbenou postavu. Možná nekromant, možná jen tupec, co si na něj hraje. Co já vím? Mává rukou nad hrobem, a pak polohlasem nadává. Už taky pochopil, že i tohoto nohsleda mu rozsekal zaklínač, a vesničané pro jistotu tělo spálili, takže se dnes nezvedne. Cítím jeho vztek, když se belhá k dalšímu hrobu. Zase ten šepot a já si raději zakrývám uši. Tvůrce skoro pláče, když vidí, že i tato hlína je hluchá. Nezúčastněně ho pozoruju. A najednou se mi ten hlas už nezdá tak dráždivý jako dřív. Možná to podivné pouto pomalu ale jistě mizí, pomyslím si a zadívám se na oblohu. A pak se tiše položím na zem. Ještě chvíli tu bude mezi nimi pobíhat, než je pošle pryč a odejde. Budu ho sledovat, abych mohl zaklínače správně navést, kdyby se přišel ptát. Ale teď si můžu chvíli odpočinout.
Na hřbitově je ticho a klid. Po nebi se ještě táhnou poslední červánky. Za hodinu bude tma. Zaklínač přišel sám o tři dny později a téměř není znát, že byl zraněn. Uzdravují se sakra rychle, pomyslím si. Mám na sobě svůj plášť s kapucí hluboko do čela a přes tvář modrý šátek, ani rukavice mi nechybí. Opírám se nehybně o kmen stromu a tvářím se, že jsem jedna z těch neživých věcí všude okolo. Rozhlédne se, pak na mě tiše zavolá. Nazývá mě přítelem a to mě přiměje se usmát. Vklouzne do hrobky. Za chvíli je zase venku a znovu volá. Rozhlíží se. Skoro slyším, jak si povzdechne. A pak si sedne na povalený náhrobek.
Něco se ve mně pohne a já tu blbost opravdu udělám. Zavolám na něj. Když jde ke mně, můj pohled sklouzává k meči, který mu vykukuje nad ramenem.
„Odstěhoval ses?“ zeptá se. Zaraženě mlčím a on si mě prohlíží zkoumavým pohledem. Možná je překvapený, že se nehrbím.
„A co mám jinýho dělat?“ oplácím mu otázkou a rozhlédnu se. „Není tu bezpečno,“ dodávám a odcházím hlouběji do lesa. Ke své skrýši ho nezavedu, ale u hřbitova mluvit nemůžeme. Moje boty s měkkou podrážkou nedělají skoro žádný hluk. On si pozor nedává. „Jsi zaklínač a já to, co lovíš,“ dodám a nezapomínám se pořád otáčet. Meč ještě v ruce nemá. Povzdechne si.
„Jsem zaklínač a můj amulet se může zbláznit, když jsi tady,“ potvrdí. „Přesto nevím, kam tě zařadit,“ řekne zachmuřeně, a předběhne mě. Ví, jak nejistě se cítím. Ale asi si nevšiml dýky, kterou mám v rukávu. „Zombie nejsi, na to máš moc řečí, “ podotkne a já v tom cítím náznak žertu. „A upír taky ne, ten by ve dne ven nelezl. Takže, co jsi zač?“
Hledím do jeho hadích očí a vím, že teď to přijde. Není snadné si to přiznat. A já tuším, že to možná ani nedokážu. Svádím vnitřní boj, abych nakonec jen poraženě pohodil rameny. „Už to nevím přesně,“ řeknu vyhýbavě. „Možná se jmenuju Rawendr,“ dodám a raději se znovu dávám do pohybu. To slovo mi nic neříká. Ale ten odporný hlas ho volal a já jsem přesvědčen, že to bylo na mě.
„Sundej si tu kapuci,“ rozkáže, ale možná že to byla prosba. Zavrtím odmítavě hlavou. Uvnitř mi stále ještě duní jeho věta, že nejsem člověk.
„Počkej,“ vyhrkne a já se na něj zadívám přes rameno. „Nechceš o tom mluvit, fajn,“ dodá odhodlaně, a to mě zastaví. „Říkal jsi, že si přivolá další,“ pokračuje po chvíli a krčí při tom čelo. Snad se pokouší hledat vhodná slova. Kývnu a nijak nedávám znát své rozladění z toho, že on mi své jméno neprozradil. „Zvedli se v noci další?“ zeptá se.
„Jo, zvedli, zaklínači“ potvrdím mu. „Asi tři.“
„Takže jich je osm. Tři noci, tři těla,“ uvažuje dál.
„Pořád tu práci chceš dodělat?“
„Už jsem vzal od starosty zálohu,“ pokrčí rameny. „Teď mi dá ještě víc, když ho moje rány přesvědčily, že to není tak snadný. Víš, kde je ten tvůrce?“ pokračuje v otázkách.
Provinile se zadívám na zem u svých nohou. „Možná,“ špitnu.
„Možná?“ podivuje se a ohrne rty.
„Nepřibližuju se k němu,“ pokouším se vysvětlit mu to. Ale cítím, že i tady se znovu pouštím na tenký led.
„Stvořil i tebe?“ nasměruje mě, kam nechci.
„Nevím,“ odsekávám mu. Ale mrzí mě to. „Možná,“ přiznávám nakonec a jeho žluté hadí oči vypadají skoro mile. Chce navodit příjemnou atmosféru, abych pokračoval. „Nepamatuju si moc z toho, co bylo před tím. A potom, znám jen hlas, který mě probudil. Když šeptá, jdu mu z cesty,“ dodávám tolik, kolik zvládnu vyslovit, a on kývá hlavou. Nelíbí se mu to. Ostatně mě taky ne.
„Já jsem Yrvo,“ řekne po chvíli a pokusí se o úsměv. Na jeho zjizveném obličeji to vypadá skoro stejně příšerně jako na mě. „Proč jsi mi vlastně pomohl, Rawe?“ obrátí po chvíli list.
Pokrčím rameny. „Možná, abych se ho zbavil. A aby se tu okolo nekymácely ty jeho výtvory. Mám rád svůj klid.“
Zaklínač se zachechtá a já se raději vyhýbám jeho pohledu. Je to dobrý důvod. Ale ve skutečnosti jsem jen toužil po společnosti. „Posvítíme si na něj,“ řekne odhodlaně a znovu na mě upře vážný pohled. „Ukážeš mi, kde bydlí, že?“
Rozhlédnu se po lese, pak upřu pohled k obloze a zvažuju, jestli to stihneme do tmy. Nakonec ukážu tím správným směrem. Yrvo vykročí první, jako bychom se na tom dohodli.
„Pořád o tobě musím přemýšlet,“ začne zaklínač po chvíli znovu a mrkne na mě přes rameno. „Stříbro ti vadí?“ zeptá se a mě je jasné, že je to jen začátek všech jeho otázek.
„Ne, pokud jsou stříbrňáky opravdu ze stříbra,“ nadhodím s úsměvem, ale pak se kousnu do rtu. Asi bych zaklínači neměl prozrazovat, že jsem obral pár bohatých nebožtíků.
„A to slunce?“ ptá se dál a zastaví se. Odevzdaně si sundám rukavici na pravé ruce a vystavím ji posledním slunečním paprskům. Nic se neděje. Jen Yrvo hledí na kosti a díru mezi nimi na hřbetu dlaně a na kostěný malíček. Pak mou ruku chytne a přejíždí po okrajích. Kůže drží, co může, jako by to tak bylo odjakživa. Otočím ruku, aby se mohl podívat, a sevřu dlaň a zase roztáhnu prsty. Hýbám i tím malíčkem, ačkoli nejsou vidět žádné svaly, které by mi ten pohyb umožňovaly. Yrvo se otřese a já ruku zase raději schovám.
„Nechceš mi říct, jak se to stalo?“ zeptá se opatrně a já zavrtím hlavou a raději se otočím. Zaklínač se opět vydá vpřed. Pořád ho dráždí, že neví, co jsem zač.
„Nic si nepamatuju,“ vysvětlím mu po chvíli a svraštím zbytky obočí. Hlavou se mi promítne pár nejasných záblesků. „Myslím, že do mě něco nalili,“ špitnu. „A vzpomínám si na bolest,“ dodám ještě, a pak stisknu tenké rty. Už zase cítím, jak se mi klepou ruce. To vždycky, když pokouším svou paměť. Otřesu se a pokračuju v chůzi. Zaklínač tiše šlape přede mnou a zdá se, že moje odpověď ho na chvíli uspokojila. Nad hlavami se nám pomalu roztahuje tma.
Yrvo vybalí ty svoje dryáky a známou lahvičku s lektvarem. Dřevěný srub je na dohled. Vidím ho jasně a přemítám, jestli ho zaklínač vidí taky tak. V mých očích je svět v noci šedý, bíločerný. Kolem je obvyklé večerní ticho. Nic se nepohne. Možná ten tvůrce ještě spí, než se vydá za svou havětí, přemítám.
Pak se zaklínač zvedne a tasí meč a mě nezbývá, než se přikrčit za kmenem stromu. Do boje se mi rozhodně nechce a už vůbec se mi nechce vidět se s tím chlápkem blíž. Co když je to on, co ze mě udělal nemrtvého? Co když tam má víc věcí a mezi nimi něco, co by mě proměnilo ve stejně nemyslící bestii, jako jsou ti ostatní? Otřesu se odporem a znehybním. To umím nejlépe. Tvářit se jako mrtvola, nehybný a studený.
„Asi tady chceš počkat,“ konstatuje zaklínač a zpod černé kápi přikývnou moje matné šedé oči. Odchází tiše jako smrt a já napínám uši, co můžu. Zvuk rozražených dveří, a pak se ztichlým lesem rozlehne křik. Něco se tříští a já se pokouším rozeznat, co to řve. Ale ať už je to zaklínadlo nebo prosby o milost, rychle to zase ztichne. Zavřu oči a pokouším se vybavit si pohyb meče, který utíná život tomu ubožákovi.
„Rawendre?“ ozve se Yrvo a já opatrně vykouknu zpoza stromu. Stojí ve dveřích a rozhlíží se po mně. Vstanu, ale pak strnu. Dostal tvůrce a teď může s klidem dorazit i mě. Ukázal jsem mu, kde ten chlap žije, už mě na nic nepotřebuje, varuje mě vnitřní hlas. „Neblbni a pojď se sem podívat,“ zavolá netrpělivě a ponoří se do tmy srubu.
„Jsem hlupák,“ vynadám si, když se pomalu vydávám k němu. Uvnitř to šramotí a já brzy pochopím proč. Zaklínač nekromanta jen omráčil a teď mu svazuje ruce i nohy. V roztažných ústech už trůní pevný roubík a provaz ho drží na místě. Ruce a pusa, zbraně nekromantů, pomyslím si, ale blíž nejdu.
Na zemi je spousta skla a nějakého svinstva všech možných barev. V policích rozličné knihy, několik jich v zápalu boje skončilo na podlaze.
„Říkám si, jestli ti není povědomej,“ naťukne Yrvo, přitáhne si židli a posadí vláčné tělo na něj. Pak zvedne starci v černém plášti hlavu. Nekromant trhne víčky, a pak na mě zamžourá.
„Hahenhe,“ pokusí se zahuhlat přes roubík a roztáhne zorničky. Podvědomě zacouvám a ruce se mi znovu roztřesou.
Rawendre, ozve se mi v hlavě a já vidím, že muž cuká rameny. Možná něco provádí těma rukama za zády.
„Asi jo,“ zamumlá zaklínač a já nemám ani ponětí, co na mě může vidět, že se hrne před něj, aby i zaclonil výhled. Jenomže nekromant už ví, kde jsem. Už se spojil s mojí myslí.
Ty neposlušný prevíte! křičí na mě a já se sesunu do trávy a zadívám se na kořeny stromů. Jako tenkrát pod zemí se snažím vzdorovat. A neumím nic víc, než pokusit se nehýbat. Motá se mi hlava a je mi zle. Snad se mi chce dokonce zvracet. Možná z toho puchu z těch rozlitých lektvarů. Možná z telepatického hlasu, který se mě snaží zcela ovládnout.
Vstaň, otroku! duní mi hlavou.
A pak se přistihnu, že cosi drtím mezi zuby. Převaluju to na jazyku, ale chce to ven a já náhle vybuchnu: „Zab ho!“ zařvu na zaklínače. „Okamžitě zab toho parchanta!“ vyskočím na nohy. A najednou nevím, jestli jsem to já, nebo hlas v mé hlavě. Ruce se mi třesou, a pak prudce trhnu zápěstími. Příliš velké rukavice sklouznou z mých vyhublých dlaní jako nic. Yrvo ještě chvíli váhá a to je chyba. Nehty, které mám už tak dost dlouhé, se ještě o kousek protáhnou a jsou ostré jako drápy těch nemrtvých na hřbitově. „Zab ho,“ zaskučím prosebně a pokouším se naposledy vzdorovat. Pak se mi před očima roztáhne černo, jen cítím, že jsem skočil vpřed.
„Rawe?“ ozve se po chvíli zaklínač a já procitám. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Možná jen pár vteřin. „Už ho nechej, ano?“ řekne znovu.
Otevřu oči. Na krku mě šimrá zaklínačův meč a moje ruce vězí hluboko v těle nehybného nekromanta. Hlavu s výrazem naprosté hrůzy má zvrácenou dozadu a na zem mezi roztaženými koleny pomalu sklouzávají střeva. Roztřeseně vytáhnu ruce z něčeho, co mohlo být srdce. Nehty už mám zase normální. Tedy skoro normální, pořád jsou delší, než s čím by chtěl chodit člověk.
„Jsi v pořádku?“ ptá se Yrvo znovu. Couvám a otáčím se k němu zády. Zabije mě, varuje mě vnitřní hlas, ale na to nedbám. Chci jediné: vodu, abych smyl ten humus.
„On mě ovládal,“ šeptám, když klopýtám k potoku.
„Já vím, Rawe,“ říká zaklínač za mnou skoro soucitně. „Vím to.“
„Skočil jsem po tobě?“ ptám se, i když nechci znát odpověď.
„Neboj, mám zvířecí reflexy a jsem zatraceně rychlej,“ uklidňuje mě s úsměvem.
Sedíme na hřbitově. Měsíc má jasnou barvu, je světlo skoro jako ve dne. Koukáme na hroby, ale nic se ani nepohne. Není, kdo by je zvedl. V rukávu svírám rukojeť dýky a přemýšlím, jakou mám proti zaklínači šanci.
„Není nad dobře odvedenou práci,“ ozve se Yrvo po chvíli.
„Hm,“ odpovím mu nezúčastněně. Jako by mluvil do zdi.
Obrátí ke mně překvapený pohled. „Jsi jako tělo bez duše,“ dloubne mě loktem do žeber a zachechtá se vlastnímu vtipu. „To ještě pořád kvůli němu?“ zvážní a pohodí hlavou k lesu. „Nebo se ti vrátily vzpomínky?“
Zadívám se do jeho nelidských očí a sleduju, jak se z nich pomalu vytrácí lesk drogy. Pak si konečně sundám kapuci i šátek. Dívá se na mě. Na šedou pleť bez lesku a zažloutlé bělmo očí, na kost, která mi vystupuje nad pravým okem. Okraje kůže v těch místech tvoří skoro kruhový tvar. Na černé polodlouhé vlasy, které pomalu šednou a vypadávají, takže už teď mám na lebce několik holých míst. Vidí i natržené ucho a beztvarou díru po tom druhém, které už nikdy nenajdu. I ostrou kost, na které kdysi býval nos.
„Jsem nemrtvý,“ konstatuju po chvíli. On to neví, ale já se teď cítím ohromně šťastně, že jsem to dokázal vyslovit. „A ať už se jmenuju jakkoli, myslím, že mi slíbil nesmrtelnost,“ pokouším se znovu shrnout záblesky vzpomínek do smysluplného děje. „Vypil jsem cosi a bylo mi po tom tak zle, jak si nikdo nedokáže ani představit. Bolelo mě všechno, každý ždibec těla, kůže, svaly, maso, kosti, všechno. Nevím, jak jsem zemřel, ale probral jsem se tady,“ vyprávím a zaklínač tiše poslouchá. „Probudil mě on, svým hlasem, voláním. Nevím, co se pokazilo, že jsem ho neposlechl.“
Zaklínač mlčí, možná přemýšlí o tom, co jsem mu řekl. A já sbírám odvahu, dokončit svůj proslov. „Nesmrtelnost,“ zavrtí náhle Yrvo hlavou. Skoro to vypadá, jako by si pohrdavě odfrkl. „A jak ti teď chutná ta nesmrtelnost?“
Je to příhodná otázka. Ani se nedivím, že mi ji položil. „Nic moc,“ přiznám zkroušeně. „Tak nějak už ztratila svoje kouzlo,“ dodám a konečně se odhodlám vyslovit nad sebou ortel. „Na tom už ale nesejde, protože jsem nemrtvý,“ opakuji znovu a moje pravá ruka pouští dýku. Docházím k závěru, že nemám proti zaklínači žádnou šanci, ani když účinek toho lektvaru pominul. „Takže, dokud tu jsem, tvoje práce neskončila,“ shrnu to, a i když bych chtěl zemřít se ctí, stejně se bojácně přikrčím. Jako bych si chránil krk.
„Ty chceš zemřít?“ zeptá se vážně. Svraštím obočí. Tuhle otázku jsem nečekal. „Jestli jo, stačí říct. Rád tě zbavím utrpení,“ pochopil můj výraz ve tváři. „Ale jestli ne, ani o tom nezačínej,“ dokončí a zvedne mi kapuci, aby mi ji přetáhl přes hlavu.
„Takže mě tu necháš žít?“ ptám se překvapeně a opravdu se mi uleví.
„Prostě nemám, kam tě zařadit. Lidi nedrásáš, vesničanky nestrašíš a malý děti nejíš. Navíc jsi mi zachránil život,“ pokrčí rameny. „Lidi ve vsi o tobě nemají ani ponětí. Když si budeš dávat pozor jako do teď…,“ naznačí, co tím chce říct a já pokorně kývám hlavou. „No, a když to poděláš, přijde jiný zaklínač,“ dokončí a znovu mi přátelsky zajede svým loktem mezi žebra. Už teď cítím, jak se mi tam tvoří nová díra, ale usměju se.